Může být demodikóza dědičná ?

Podle posledních výzkumů provedených na veterinární klinice v Birkenfeldu, o kterých referuje 2. číslo časopisu Svět psů/2010 je velmi pravděpodobné, že odpověď na tuto otázku zní - ANO.

Demodex neboli trudník patří k přirozeným obyvatelům kožního povrchu nejen u psů, ale i u lidí. Na uzdě jej drží imunita, která funguje-li správně nedovolí, aby došlo k jeho nekontrolovanému množení a vzniku onemocnění. Jestliže je tato teorie správná, může dojít ke vzniku demodikózy pouze v případě, že je imunita oslabena nebo nefunguje správně.
K prvnímu případu dochází v průběhu některých onemocnění – např.cukrovky,nemocí jater, nádorových onemocnění nebo v důsledku podvýživy. Imunita může být také oslabena podáváním některých léků, zejména tzv.kortikoidů nebo cytostatik. Zejména kortikoidy by neměly být u demodikózy podávány vůbec nebo ve velmi omezených indikacích.
Nesprávná funkce imunity se u demodikózy týká určitého druhu bílých krvinek (T lymfocytů), které v důsledku dědičné poruchy nedokáží proti trudníkům účinně zasáhnout. Porucha má autozomálně recesivní charakter. Znamená to, že k tomu, aby se defekt projevil musí postižený jedinec získat vlohu pro defekt od obou rodičů – být homozygotní. Je-li vloha přenesena jen od jednoho z rodičů, porucha se neprojeví, ale postižený jedinec se stává přenašečem. Z toho je zřejmé, že jsou-li oba rodiče přenašeči vlohy je podle zákonů genetiky 25% jejich potomků postiženo, 50% jsou přenašeči a 25% potomků je geneticky zdravých. V případě, že jen jeden z rodičů je přenašeč a druhý bez nepříznivé vlohy pro zmíněnou poruchu lymfocytů je 50% jejich potomků přenašeči, ale všechna štěňata jsou klinicky zdravá.Další kombinace si může čtenář odvodit sám nebo odkazuji na své další články týkající se dědičnosti, které byly publikovány na webu nebo ve Zpravodaji.
Bohužel mops je jedno z mnoha plemen se zvýšeným výskytem demodikózy. Budou-li výsledky výzkumu veterinářů z Birkenfeldu potvrzeny budeme mít vysvětlení pro to, proč jsou některé chovy demodikózou přes hygienická opatření postiženy více než jiné. Pak bude nutné uplatnit v chovu stejné postupy jako u jiných dědičných nemocí a jedince postižené demodikózou v chovu nepoužívat.

MUDr. Milan Raba


 

Několik poznámek k méně častým barevným rázům mopsů

Možnost udělovat v ČR méně častým barevným rázům mopsů (stříbrnému a meruňkovému) samostatné čekatelství národního šampionátu vede k úvaze o genetické podstatě těchto zbarvení srsti a oprávněnosti samostatné existence těchto rázů.
Pokusím se zde o stručný rozbor této problematiky.
V úvodu je třeba zopakovat základní genetické pojmy, přičemž s podrobnostmi odkazuji na odbornou i populární literaturu, která je k dispozici jak v tištěné podobě, tak na internetu např.v publikaci Mops, kterou jsem napsal spolu L.Smrčkovou v roce 2000. Pes má 78 chromozomů zformovaných do 39 párů. Každý znak tedy i barva je určen identickým místem na chromozomovém páru.Takovému místu se říká alela a tyto alely jsou pochopitelně také v páru.Alelický pár tvoří gen a je umístěn na pevném místě chromozomu - lokusu. Lokusy značíme velkými písmeny abecedy (Dominantní alely také velkými písmeny recesivní obvykle malými).Alely kódující jeden znak – jeden barevný ráz jsou spolu ve vztahu, který je buď dominantní – stačí jen jedna alela a znak se objeví ( u mopsů a vůbec u psů je to typicky znak pro černou barvu) nebo jsou alely recesivní pak musí být v páru obě dvě, aby se znak objevil. (U mopse jsou to alely pro béžovou barvu). Podrobné vysvětlení naleznete na výše uvedených citacích.
Uvádí se, že u psů je až 12 základních genů pro barvy, ale ne všechna plemena mají všech 12 genů. Mops by měl mít jen 8 (popsaných)genů pro barvy. Mopsi mají většinu genů v homozygotní podobě, tedy neměnnou, což bylo prokázáno křížením. Jedná se o geny značené jako B, D, Em, g, S a t. Pro vztahy, kterým se budeme věnovat jsou důležité zejména gen B umožňující, aby černá barva byla sytá a zvláště Em, který určuje, že maska mopse bude vždy černá a striktně brání vzniku citŕonově žluté barvy, žíhání a dalších nežádoucích odstínů.
Alela A je dominantní nad všemi ostatními a mopsové, kteří ji nesou ať homozygotní nebo heterozygotní podobě jsou vždy bez výjimky černí.
Alela ay, je recesivní k alele A, umožňuje vznik béžové barvy pouze v případě, že se nalézá homozygotní podobě ay,ay.

Ellen S. Brown ve své knize The Complet Pug (Ringpress Books Ltd. 1997) uvádí, že královna Viktorie měla podle svých vlastních velmi podrobných záznamů fenku mopse Ayah, stříbrošedého zbarvení, kvalitní, ale ne pro vystavování. Stříbrná nebo stříbrošedá barva se u mopsů vyskytuje a nalezl jsem dokonce chovatelku,která se chovu tohoto barevného rázu věnuje, ale je poměrně vzácná.
Z genetického pohledu musí mít mimo další geny tuto genovou formuli:
ayay (gen pro béžovou barvu) a cchccch gen pro barvu činčila.Na locusu C geny řídí zejména intenzitu béžové barvy.Dominantní alela C dovoluje uplatnění alel ay a zabraňuje vzniku nežádoucích barev jako např.bílé,světlešedé s modrýma očima nebo albín. Řídký výskyt šedého zbarvení je dán tím,že musí být splněny dvě podmínky:
Recesivní alely ay v homozygotní podobě a rovněž recesivní alely ch také v homozygotní podobě (alela C chybí).Výsledkem je pak tmavší šedostříbrná barva:



V této souvislosti chci upozornit, že světlá stříbrná barva je spojena s modrým okem (severská plemena – alela cb) a to je u mopsů vysoce nežádoucí. Jindy jde velmi světlou barvu béžovou.
Šedostříbrná barva má svůj zřetelně definovaný genetický podklad a z tohoto pohledu je oprávněné,že šedostříbrný mops je považován za samostatný barevný ráz.

Další z barevných rázů, který by měl mít nárok na samostatné čekatelství národního šampionátu je mops tzv.meruňkového
zbarvení – "apricot".
Z historických prací o mopsech 19.století je známo,že v Anglii existovaly dvě základní linie mopsů:Willoughby světle zbarvení s nejasně ohraničenou maskou a Morrison tmavěbéžoví až meruňkoví mopsové s jasně ohraničenou maskou.Vzájemným křížením došlo k postupnému sbližování těchto typů, až v dnešní době téměř splynuly v jeden – béžový s různými odstíny.
Pro tzv meruňkovou barvu není zatím známý gen, který by byl za vznik této barvy odpovědný. Uvažuje se o hypotetických genech zvaných "rufus" působící na lokus C nebo "umbrous" ve vztahu k alele ay a "urajiro", která by mohla mít vliv též na lokusu C.Není možno vyloučit neúplnou penetraci alely C při heterozygotním páru s alelou ch. Samozřejmě na genotypický vzhled srsti mají vliv, výživa, sluneční záření, hormonální cyklus u fen a další. Chci připomenout na tomto místě znovu genetickou stabilitu mopsího genomu ohledně barvy zejména přítomnost alely Em v homozygotní podobě u mopsů všech barevných rázů.
Z uvedeného je možno uzavřít, že meruňková barva nemá zatím známý genetický podklad ani formu dědičnosti a označení toho, kterého mopse za meruňkového je spíše věcí subjektivního pohledu a dohody. Není-li znám typ dědičnosti těžko budeme určovat určité chovné linie a budeme stát před otázkou, zda si bude o barvu štěňat rozhodovat chovatel, bude určena na chovné přehlídce, či dokonce si ji zvolí majitel při přihlášce na výstavu podle předpokládané konkurence. Těchto obtíží je si vědom standard AKC,který na rozdíl od FCI uvádí pro mopsy pouze tři barevné rázy (černý,meruňkově-béžový a stříbrný.
Podle mého názoru není zatím biologický ani praktický důvod, aby meruňková barva mopsů byla uznána jako plnoprávný barevný ráz s vlastním čekatelstvím národního šampionátu a jako taková vypisována na výstavách jako samostatná .

MUDr.Milan Raba

 

Hluboká hnisavá kožní infekce psů
Pyodermia profunda canis

Čas od času se objevují na internetu i jinde stesky některých majitelů zejména mladých mopsů na to, že jejich miláček trpí „boláčky“, které se objevují nejvíce na pyscích, čele a kolem očí a které připomínají akné.

Jde o projevy kožní infekce, která postihuje vlasové cibulky a někdy proniká i hlouběji do kožních vrstev ,kde způsobuje tvorbu granulomů a furunklů,které pokud vzniknou v meziprstních prostorech, jsou značně bolestivé a vyžadují i chirurgický zásah. (tzv.interdigitální furunkulosa). V literatuře se lze setkat s různými pojmenováními této choroby,ale v podstatě jsou to různě závažné projevy stejného onemocnění.

Pokud je možnost bakteriologického vyšetření materiálu odebraného z infikovaných míst nalézáme nejčastěji bakterii Staphylococcus intermedius. Bakterie běžně žije i na zdravé kůži psů,ale za určitých okolností může způsobit zánět.To ovšem neznamená,že na hnisavém procesu se nemohou podílet i jiné bakterie. K onemocnění jsou náchylnější hladkosrstá molosoidní plemena tedy i mopsové. Infekce může vzniknout i sekundárně při úraze, maceraci mezi kožními záhyby, demodikóze nebo souvisí s ekzematickým nebo alergickým postižením kůže – pak je třeba léčit v prvé řadě základní onemocnění.
Velmi často je příčina nemoci neznámá – idiopatická. To,že jsou postiženi mopsové v pubertě a pak mopsové ve starším věku i to, že se choroba může objevit při lokálním nebo celkovém podávání léků oslabujícím imunitu by mohlo svědčit o imunologickém příčině vzniku kožního zánětu.

Na čenichové partii si snadno povšimneme nejprve drobných zduření, které se zvětšují a často zarudnou, někdy samovolně,někdy při mírném zatlačení prasknou. Pak odchází menší množství zakrvavělého hnisu.Pes většinou na tvorbu boláčků nijak výrazně bolestivě nereaguje.Po vyhojení obvykle vypadají chloupky na postiženém místě.
Závažnější příznaky mívá infekce meziprstních prostorů a nehtových lůžek. Pes má potíže s chůzí pro velkou bolestivost.Když vidíme,že se objeví kulhání bez zjevné příčiny může být příčinou i meziprstní furunkulóza.Podle mých zkušeností je vlastní kožní afekce patrná někdy až po určité době (až 24 hodinách) po tom, co pes začne kulhat.

Léčení je chirurgické - otevření a drenáž abscesů, nezbytné skoro vždy u meziprstní furunkulózy,lokální – desinfekce postižených míst. Osvědčuje se použití Višněvského balzámu ten ale není možné používat v obličejových partiích. Většinou se nelze obejít bez podání antibiotik účinných proti Staphyloccocům a jejich volba je na veterinárním lékaři. Délka užívání antibiotik je udávána nejméně 10 dní, ale jsou doporučována i schémata mnohem delší a u recidivujících forem,které jsou bohužel časté, i měsíce.
Jak jsem již zmínil mohlo by být jednou z příčin recidivující formy infekce snížení imunity. Proto by mohlo být vhodné dlouhodobé podávání různých přípravků posilujících imunitu.Vyšetření na demodikózu a jiné kožní afekce je samozřejmé,stejně tak jako vyšetření a sníženou činnost štítné žlázy. Činnost štítné žlázy klesá u starších psů, kde je hluboká kožní infekce častější.

Z vlastní zkušenosti vím, jak dovede být hluboká kožní infekce nepříjemná a úporná. Proto je dobré toto onemocnění nepodceňovat a léčit jej důkladně a dostatečně dlouho.

MUDr.Milan Raba
 

DALŠÍ ČLÁNKY O ZDRAVÍ A GENETICE...  Poděkování patří MUDr. Milanu Rabovi za jejich poskytnutí pro webové stránky MKČR.
Fotografie se zvětši po rozkliknutí...